BARNEYHO DENÍK

Pár slov o malých, manipulativních vyděračích 22. 2. 2024

Drazí přátelé!

Rád bych se vám přiznal k jedné věci... ostatně naznačil jsem onen problém již minule. Já si prostě myslím, že roztomilost koťátek se obecně velmi přeceňuje! Když jsem v mém antikvariátu narazil na titul DOBRÝ DEN, SLUNÍČKO! s fotografií kotěte posazeného na houpacím koni, tak se moje fousky rozechvěly nebývalou intenzitou! Copak uctívání kultu koťátek nemá hranice?! Negativní emoce jsem se snažil potlačit, podvědomě jsem ale zadržel dech a vzápětí jsem před očima viděl tolik hvězdiček, že jsem téměř ztratil balanc a žuchnul na podlahu. V pádu mi zabránila kupka Jiráskových knih - tento intelektuálně tak podnětný autor mě vždy postaví na tlapky; stačí přivonět a jsem zas pln síly.

Ale zpátky ke koťátkům. Jsou to malé, proradné potvůrky. Jen si vzpomeňte, jaká jste měly předsevzetí, když jste si pořídili své první kotě: Do ložnice nikdy nevkročí! (vkročilo, a to velmi záhy, pozn.aut.) V žádném případě mi nesmí vlézt do postele! (vlezlo s naprostou samozřejmostí, pozn. aut.) Žrát bude jen to, co je pro kočky, ani kousíček šunky či bábovky nedostane! (dostalo, samozřejmě, že dostalo, pozn. aut.) Bude mít jedno škrabadlo, to stačí! (nestačí, za škrabadlo mu slouží celý byt, případně dům, balkon nebo terasa, pozn. aut.). Jeho vyděračského mňoukání a srdcervoucího koulení očima si prostě nebudu všímat! (ale všímáte si ho, ach, jak vy si ho jen všímáte! pozn. aut.) Budu ho pravidelně vyčesávat, aby po něm zůstávalo co nejméně chlupů! (to jste opravdu mysleli vážně?! pozn. aut.) Nebudu přece v noci vstávat, jen abych ho pustil(a) na balkon! (ha!, pozn. aut.)

Tady vidíte, jak jste dopadli, drazí přátelé. Ti malí, rozkošní manipulátoři vás mají v hrsti!


Váš Barney

Literární analýza aneb Zatím dloouze zííváám... 8. 2. 2024

Přátelé! Jak jistě víte, my kočky jsme zcela výjimečná stvoření. Jsme tvorové bystrého ducha, pohotových reakcí, brilantního úsudku. Charakterově jsme zcela bez vady. Nikdy se například nevyzvracíme člověku na novou pohovku, nesežereme mu jeho oblíbené sušenky ani nepodstrčíme pod polštář smrdutou rybí hlavu. Vždy spolupracujeme. Neschováváme se ve skříni ani pod vanou, každou změnu vítáme s nadšením.

Není tedy divu, že náš zvířecí druh upoutal již desítky, možná stovky spisovatelů, kteří se snažili zachytit kočičí podstatu. Pustil jsem se proto do literární analýzy. Jak kdo uspěl?

Věřte mi, zatím nejsem příliš nadšen. Tak třeba Modroočko od Josefa Koláře je možná roztomilouš první třídy; hodiny kouká na měsíc, bolí ho bříško, pak ho zase bříško nebolí, učí se plavat i zpívat ale...ehm...není on zároveň trochu nudný slušňák? Je to takové to ňuch ňuch stvoření bez jediné známky kočičí protřelosti či mírné a vlastně neúmyslné zlomyslnosti (jak jinak!).

Drahý přítel Garfield už je v tomto směru vybaven lépe. Dát paní Fenyklové k vánocům vlastní kočičinec byl samozřejmě brilantní kousek. Sdílím jeho zálibu v cynickém glosování i přístup ke změnám, které přináší dnešní doba ("Předstírat, že k žádným nedošlo"). Imponuje mi, že se ani trochu nestydí za svou postavu a naopak ji rád hrdě vystavuje. Ale copak Jim Davis nemohl Garfielda zvěčnit v pořádném románu? Jít do hloubky, vystihnout celou šíři i přesah duše tohoto kočičího hrdiny?

Nejlépe zatím obstála Ruby Fosterová s Kočkologií. Schválně, co říkáte na SCHRÖDINGERŮV VÝVOJOVÝ DIAGRAM? V mé analýze má Ruby zatím jako jediná plus a nad vámi, pánové, zatím dlouze zíváám...

Ale můj intelektuálně založený duch se nenechá odradit, ve své analýze hodlám pokračovat i nadále!


Váš Barney

Vodka, vodka... Voda? Vodka! 19. 1. 2024

Drazí přátelé! Být knihkupeckým kocourem sebou samozřejmě nese nejedno pokušení. Třeba shazovat knihy ocáskem, syčet na dětičky, které si mě chtějí pohladit, nenápadně poprskat drahé publikace o umění, lehnout si na klávesnici a přesným zatnutím drápků restartovat počítač nebo prostě zdrhat a nechat personál, ať mě honí po náměstí a přilehlých ulicích.

Je vám ale nejspíš jasné, že jsem celé roky čelil pokušení největšímu - státi se spisovatelem. K celé otázce jsem se postavil zodpovědně a taky mazaně.

Prostudoval jsem tedy životopisy těch nejvýznamnějších literátů a hledal, co měly tyto persony společného. Můj závěr je jednoznačný - všichni nezřízeně chlastali. No uznejte sami: Hrabal rovná se pivo, Hemingway nevstal z postele bez kubánského rumu i zdánlivě nevinného mojita, prokletí básníci se topili v absintu, ruští klasici v hektolitrech vodky, nemluvě o Kerouacovi, Ginsbergovi či Bukowském, kterým to bylo jedno - hlavně, že to teklo a dalo se to šňupat.

Jak to ale udělat a být nenápadný... Nejschůdnější se mi jevilo vyzkoušet vodku. Snadno ji lze zaměnit za vodu, je čirá a nepáchne a nikdo vás tedy nepodezírá z toho, že se hodláte ztřískat a následně tvořit literaturu.

Zpřátelený prodavač ve večerce mi prodal půlčák zaručeně pravé ruské vodky (o jeho tvrzení nepochybuji) a otevřel jsem si láhev k večeři. Jak každý ví, nejlépe se tvoří v noci. Začal jsem tedy ladit formu u večerních zpráv a hledal inspiraci u světového dění. Dále mé vzpomínky nejsou zcela jasné - vybavuji si jen, jak jsem zalehl televizní ovladač a královsky se bavil tím, že prostým převalováním přepínám programy z jednoho na druhý. Pak přišla žízeň, ale... postavit si vedle sebe skleničky s vodou a vodkou není dobrý nápad. Hrozně se to plete! A tak zatímco v jedné tekutina neubývala, v té druhé za chvíli nebyla ani kapka. Následně mé vzpomínky halí černá tma.

Teď ležím v pelechu a zamračený personál mi na hlavu dává studené obklady. Moc to ale nepomáhá a tak nejspíš budu muset sáhnout po té růžové piluli. A dosti pochybuji o tom, že k literárním vrcholům vede cesta skrze chlast! Jedno vím ale jistě - rusákům už nevěřím.


Krásný víkend všem :)

Váš Barney

A má to tady bejt? 6. 1. 2024

Přátelé! Lebedím si pod vánočním stromkem, nade mnou větvičky, ozdoby, rozvěšená kolekce a vzpomínám na milou Bridget Jonesovou. V prvním díle svého legendárního deníku se s lednovou frustrací vyrovnávala po svém: nakoupila zlevněné šampaňské, vánoční bonboniéru, sledovala televizi a předstírala, že jsou Vánoce. A mě napadlo: začnu si také psát deník. Ta představa mě nadchla tak, že se mi radostí téměř rozvlnily břišní svaly (a jestli někdo pochybuje o tom, že jsou to svaly, ať si přijde sáhnout).

Než se do toho pořádně pustím a důkladně vše promyslím, lehce si tady pod stromkem zdřímnu. Nejdřív vám ale popíšu tu nejlepší situaci z předvánočního provozu v knihkupectví. Opakovala se několikrát denně a já na ni vždy čekal jako na čerstvou dávku granulí.

"Máte tudle knihu?" ukazuje zákazník fotku v mobilu.

"Máme, je tady jeden kus," zazní po chvíli odpověď šťastlivce z personálu. A šťastlivec hledá, zatím hezky v klidu. Pátrá v regálech, šuflatech, na skladě. Po chvíli se k němu přidá druhý. Police, šuflata, sklad. Vzduch se lehce vlní mírným napětím. Šťastlivci balamutí sebe i zákazníka slovy: „Nebojte, určitě ji najdeme. Jedna kniha se v tom množství jen špatně hledá a dýl to trvá." Přidává se třetí. Sklad, šuflata, police. To už pobíhají, vrážejí do sebe, lehce supí. A já vím, že se blíží má chvíle. S hledáním totiž pomáhá i zákazník a zcela nevinně se zeptá: „A má to tady bejt?" V tu chvíli se mé břišní svalstvo rozvlní nezadržitelnými vlnami smíchu. Všichni tři šťastlivci se na okamžik zastaví a po pár vteřinách ticha přichází rozechvělá odpověď jednoho z nich: "Ano, má to tady bejt."

Směju se ještě teď, a to tak, že jsem rozvibroval vánoční stromek nad sebou a jedna z čokoládových ozdob mi spadla přímo na čumák. Ať žije rok 2024!


Váš kocour Barney

Kontaktujte nás

Adresa

Karlovo náměstí 47/36
674 01 Třebíč