KNIHY TROJAN

Drazí přátelé,

nezastírám, že mé nitro je stále naladěno na trudnomyslný tón. Poté, co se počasí zbláznilo a můj milostný románek skončil dříve, než začal, propadl jsem kocouří melancholii. Stále jsem spal, žral, spal a zase žral. A pro velké vyčerpání opět spal. Po pár dnech jsem si ale řekl: "Barney, brachu, to stačí! Seber se a začni něco dělat!" Pustil jsem se tedy do další fáze své literární analýzy. Znovu jsem bádal, jak literární svět uspěl v pravdivém zachycení kočičí podstaty a charakteru.

Tentokrát jsem narazil na několik titulů, jejichž výpovědní hodnotu lze shrnout do věty: Bez koček se neobejde žádný happyend! Jak jsem na to přišel? Stačilo vzít do tlapek třeba novinku pro dospívající čtenáře Lásky čas. A jak zní její podtitul? Za vším hledej kocoura! Samozřejmě, je to trochu předvídatelný příběh dvou mladých chlapíků, ve kterém "láska jen kvete", jak uvádí anotace. Ale kdo má hlavní podíl na tom, že tento cit opravdu rozkvete? Kocour Tuňák! (ehm... s tím, kdo vymyslel takové kocouří jméno, si rád promluvím mezi čtyřma očima. A předtím zbaštím konzervu tuňáka v oleji a budu dýchat hodně, hodně zhluboka).

O kousek dál na mě z regálu kouká Čekání na kocoura od Michaely Klevisové. Kniha obsahuje čtrnáct (opakuji, čtrnáct!) příběhů, ve kterých se lidé, kterým autorka přezdívá "kočkaři", prostě bez koček neobejdou. Naděje, přátelství, záplata na zlomené srdce, bla bla... to všechno zajišťujeme svým lidským protějškům jedině my

A co teprve top doják ze života Kocour Bob od Jamese Bowena? Vždyť ten moula James by bez Boba vedl marný a opuštěný život plný drog! "Každý potřebuje přítele, jako je Bob. Měl jsem velké štěstí, že jsem jednoho takového našel..." píše James v závěru knihy. Má pravdu, prostě má.

Zatlačil jsem slzu, zahnal náhlou vzpomínku na sexy černobílou kočku ze sousedství a začal se modlit k tomu bohu, který má pod patronací počasí.

A víte co, moji milí kočkaři? Začalo sněžit!


Váš (vnitřně rozervaný) Barney

Drazí přátelé...

...tento díl mého deníku bude osobní, ale cítím, že vám mohu důvěřovat.

S prudkým příchodem jara a vysokých teplot ucítil jsem ve vzduchu silné vibrace. A ve svém nitru rozechvělost. Stačila krátká ranní procházka, pár hlubokých nádechů pampeliškového pylu, poslech ptačího trylkování a srdce mi mínilo puknout. A po čem kocour v takových chvílích touží? Sdílet ono chvění se srdcem kočičím! Jenže kde ji potkat? Jak se seznámit? Pro koho vypilovat své vrnění, s kým se po nocích honit po střechách? Kočičí seznamky jsou plné nástrah, jestli si myslíte, že kočičí transvestité neexistují, tak jste naivní...

Doufal jsem ve staré dobré náhodné setkání, při kterém se zachvěje zem. A opravdu, jednoho rána... jsem ji spatřil. Tu černobílou sexy kočku ze sousedství! Jak sbalit takovou krasavici? Skočit do solárka, svůdně se zavlnit, zamrkat pampeliškově žlutýma očima a pak ji pozvat k procházce po tajných stezkách? Složit báseň? To nejspíš očekávala, nepochybně věděla, že mi patří knihkupectví. Abych ji překvapil, zvolil jsem píseň! Po nocích jsem za komínem trénoval svůj hlasový rozsah a vymýšlel text a melodii... no, nešlo to nejlépe. A v tu chvíli mi pomohlo samo nebe. Nevím, zda jsem tu píseň zaslechl přímo v srdci či měl někdo v sousedství nahlas puštěnou TV Šlágr, ale věděl jsem, že to je ono! Vždyť která kočka by nezjihla při hitu MŽÍ TI DO VLASŮ od poloboha Ládi Štaidla?

„...Na spěch mám, ač neodjíždím rád,
když tě déšť, ten špatný kamarád,
do vlasů, do vlasů, za mě líbá,
musím já ti sbohem dát...“

Poděkoval jsem Láďovi, vypiloval zpěv a nemohl se dočkat rána. A co myslíte? Jaro je v háji a ta sexy kočka nejspíš zalezla za topení!


Váš (prozatím naštvaný) kocour Barney

Přátelé, kamarádi!

Delší dobu jsem se neozýval, já vím, ale věřte mi, měl jsem pro to ty nejvážnější důvody. Vy to určitě znáte: těšíte se na novou knihu, jenže pak se nevyspíte. Čtete totiž celé noci, až vám v kredenci dojde všechna káva a nakonec i ten sáčkovaný zelený čaj z večerky. To samé se stalo i mně.

Klepal jsem se nedočkavostí, kdy jsem zjistil, že můj oblíbenec FRANCK THILLIEZ (pamatujete jeho Syndrom E, Strach, Pandemii nebo Smrtihlava?) chystá novinku SHARKO. Svému personálu jsem dal jasný pokyn: "Jakmile Sharko přijde, neprodleně mě informujte!" Své povinnosti se zhostili zodpovědně. O přijatém zboží a krabici se Sharkem mě zpravili ihned a dostatečně hlasitě. V jejich hlasech jsem však vycítil lehký, ale neklamný náznak zlomyslnosti. Vše jsem pochopil při pohledu na samotnou knihy.

Schválně, koho z vás by napadlo dát na titulní stranu hlavu kočky? Takovou hlavu?! Nesmírně jsem se vylekal, až jsem vyjekl a prchl pod nejbližší stůl. Ale znáte to... my čtenáři se vyděsíme, a přitom nás ty krváky tak lákají!

Po pár hodinách opatrného našlapování kolem SHARKA jsem se přecejen pustil do čtení. A i kdybyste se mě stokrát ptali: "O čem to je?" nebo "Jak to dopadne?", já vám to nepovím!Tu knihu si totiž musíte sami přečíst. SHARKO je úžasnou směsí horroru a detektivky... satanistické rituály, sem tam mrtvá kočka (ano, ale když jsem tozvládl já, zvládnete to i vy!), sem tam mrtvý (nebo aspoň raněný) člověk, charismatičtí detektivové (zejména neodolatelná Lucie Hennebellová), upíři, děsivá nemoc ohrožující nemalý zlomek populace... Zkrátka, nechal jsem se strhnout a četbou strávil řadu nocí. To samé doporučuji i vám!

PS: Až vám někdo škodolibě řekne: "Ty teda vypadáš příšerně... !" zamručte podle vzoru Francka Thillieze: "Špatně spím. Jako všichni poldové."

Přeji vám Velikonoce bez horrorů!


Váš Barney

Drazí přátelé!

Rád bych se vám přiznal k jedné věci... ostatně naznačil jsem onen problém již minule. Já si prostě myslím, že roztomilost koťátek se obecně velmi přeceňuje! Když jsem v mém antikvariátu narazil na titul DOBRÝ DEN, SLUNÍČKO! s fotografií kotěte posazeného na houpacím koni, tak se moje fousky rozechvěly nebývalou intenzitou! Copak uctívání kultu koťátek nemá hranice?! Negativní emoce jsem se snažil potlačit, podvědomě jsem ale zadržel dech a vzápětí jsem před očima viděl tolik hvězdiček, že jsem téměř ztratil balanc a žuchnul na podlahu. V pádu mi zabránila kupka Jiráskových knih - tento intelektuálně tak podnětný autor mě vždy postaví na tlapky; stačí přivonět a jsem zas pln síly.

Ale zpátky ke koťátkům. Jsou to malé, proradné potvůrky. Jen si vzpomeňte, jaká jste měly předsevzetí, když jste si pořídili své první kotě: Do ložnice nikdy nevkročí! (vkročilo, a to velmi záhy, pozn.aut.) V žádném případě mi nesmí vlézt do postele! (vlezlo s naprostou samozřejmostí, pozn. aut.) Žrát bude jen to, co je pro kočky, ani kousíček šunky či bábovky nedostane! (dostalo, samozřejmě, že dostalo, pozn. aut.) Bude mít jedno škrabadlo, to stačí! (nestačí, za škrabadlo mu slouží celý byt, případně dům, balkon nebo terasa, pozn. aut.). Jeho vyděračského mňoukání a srdcervoucího koulení očima si prostě nebudu všímat! (ale všímáte si ho, ach, jak vy si ho jen všímáte! pozn. aut.) Budu ho pravidelně vyčesávat, aby po něm zůstávalo co nejméně chlupů! (to jste opravdu mysleli vážně?! pozn. aut.) Nebudu přece v noci vstávat, jen abych ho pustil(a) na balkon! (ha!, pozn. aut.)

Tady vidíte, jak jste dopadli, drazí přátelé. Ti malí, rozkošní manipulátoři vás mají v hrsti!


Váš Barney

Přátelé! Jak jistě víte, my kočky jsme zcela výjimečná stvoření. Jsme tvorové bystrého ducha, pohotových reakcí, brilantního úsudku. Charakterově jsme zcela bez vady. Nikdy se například nevyzvracíme člověku na novou pohovku, nesežereme mu jeho oblíbené sušenky ani nepodstrčíme pod polštář smrdutou rybí hlavu. Vždy spolupracujeme. Neschováváme se ve skříni ani pod vanou, každou změnu vítáme s nadšením.

Není tedy divu, že náš zvířecí druh upoutal již desítky, možná stovky spisovatelů, kteří se snažili zachytit kočičí podstatu. Pustil jsem se proto do literární analýzy. Jak kdo uspěl?

Věřte mi, zatím nejsem příliš nadšen. Tak třeba Modroočko od Josefa Koláře je možná roztomilouš první třídy; hodiny kouká na měsíc, bolí ho bříško, pak ho zase bříško nebolí, učí se plavat i zpívat ale...ehm...není on zároveň trochu nudný slušňák? Je to takové to ňuch ňuch stvoření bez jediné známky kočičí protřelosti či mírné a vlastně neúmyslné zlomyslnosti (jak jinak!).

Drahý přítel Garfield už je v tomto směru vybaven lépe. Dát paní Fenyklové k vánocům vlastní kočičinec byl samozřejmě brilantní kousek. Sdílím jeho zálibu v cynickém glosování i přístup ke změnám, které přináší dnešní doba ("Předstírat, že k žádným nedošlo"). Imponuje mi, že se ani trochu nestydí za svou postavu a naopak ji rád hrdě vystavuje. Ale copak Jim Davis nemohl Garfielda zvěčnit v pořádném románu? Jít do hloubky, vystihnout celou šíři i přesah duše tohoto kočičího hrdiny?

Nejlépe zatím obstála Ruby Fosterová s Kočkologií. Schválně, co říkáte na SCHRÖDINGERŮV VÝVOJOVÝ DIAGRAM? V mé analýze má Ruby zatím jako jediná plus a nad vámi, pánové, zatím dlouze zíváám...

Ale můj intelektuálně založený duch se nenechá odradit, ve své analýze hodlám pokračovat i nadále!


Váš Barney

Drazí přátelé! Být knihkupeckým kocourem sebou samozřejmě nese nejedno pokušení. Třeba shazovat knihy ocáskem, syčet na dětičky, které si mě chtějí pohladit, nenápadně poprskat drahé publikace o umění, lehnout si na klávesnici a přesným zatnutím drápků restartovat počítač nebo prostě zdrhat a nechat personál, ať mě honí po náměstí a přilehlých ulicích.

Je vám ale nejspíš jasné, že jsem celé roky čelil pokušení největšímu - státi se spisovatelem. K celé otázce jsem se postavil zodpovědně a taky mazaně.

Prostudoval jsem tedy životopisy těch nejvýznamnějších literátů a hledal, co měly tyto persony společného. Můj závěr je jednoznačný - všichni nezřízeně chlastali. No uznejte sami: Hrabal rovná se pivo, Hemingway nevstal z postele bez kubánského rumu i zdánlivě nevinného mojita, prokletí básníci se topili v absintu, ruští klasici v hektolitrech vodky, nemluvě o Kerouacovi, Ginsbergovi či Bukowském, kterým to bylo jedno - hlavně, že to teklo a dalo se to šňupat.

Jak to ale udělat a být nenápadný... Nejschůdnější se mi jevilo vyzkoušet vodku. Snadno ji lze zaměnit za vodu, je čirá a nepáchne a nikdo vás tedy nepodezírá z toho, že se hodláte ztřískat a následně tvořit literaturu.

Zpřátelený prodavač ve večerce mi prodal půlčák zaručeně pravé ruské vodky (o jeho tvrzení nepochybuji) a otevřel jsem si láhev k večeři. Jak každý ví, nejlépe se tvoří v noci. Začal jsem tedy ladit formu u večerních zpráv a hledal inspiraci u světového dění. Dále mé vzpomínky nejsou zcela jasné - vybavuji si jen, jak jsem zalehl televizní ovladač a královsky se bavil tím, že prostým převalováním přepínám programy z jednoho na druhý. Pak přišla žízeň, ale... postavit si vedle sebe skleničky s vodou a vodkou není dobrý nápad. Hrozně se to plete! A tak zatímco v jedné tekutina neubývala, v té druhé za chvíli nebyla ani kapka. Následně mé vzpomínky halí černá tma.

Teď ležím v pelechu a zamračený personál mi na hlavu dává studené obklady. Moc to ale nepomáhá a tak nejspíš budu muset sáhnout po té růžové piluli. A dosti pochybuji o tom, že k literárním vrcholům vede cesta skrze chlast! Jedno vím ale jistě - rusákům už nevěřím.


Krásný víkend všem :)

Váš Barney

Přátelé! Lebedím si pod vánočním stromkem, nade mnou větvičky, ozdoby, rozvěšená kolekce a vzpomínám na milou Bridget Jonesovou. V prvním díle svého legendárního deníku se s lednovou frustrací vyrovnávala po svém: nakoupila zlevněné šampaňské, vánoční bonboniéru, sledovala televizi a předstírala, že jsou Vánoce. A mě napadlo: začnu si také psát deník. Ta představa mě nadchla tak, že se mi radostí téměř rozvlnily břišní svaly (a jestli někdo pochybuje o tom, že jsou to svaly, ať si přijde sáhnout).

Než se do toho pořádně pustím a důkladně vše promyslím, lehce si tady pod stromkem zdřímnu. Nejdřív vám ale popíšu tu nejlepší situaci z předvánočního provozu v knihkupectví. Opakovala se několikrát denně a já na ni vždy čekal jako na čerstvou dávku granulí.

"Máte tudle knihu?" ukazuje zákazník fotku v mobilu.

"Máme, je tady jeden kus," zazní po chvíli odpověď šťastlivce z personálu. A šťastlivec hledá, zatím hezky v klidu. Pátrá v regálech, šuflatech, na skladě. Po chvíli se k němu přidá druhý. Police, šuflata, sklad. Vzduch se lehce vlní mírným napětím. Šťastlivci balamutí sebe i zákazníka slovy: „Nebojte, určitě ji najdeme. Jedna kniha se v tom množství jen špatně hledá a dýl to trvá." Přidává se třetí. Sklad, šuflata, police. To už pobíhají, vrážejí do sebe, lehce supí. A já vím, že se blíží má chvíle. S hledáním totiž pomáhá i zákazník a zcela nevinně se zeptá: „A má to tady bejt?" V tu chvíli se mé břišní svalstvo rozvlní nezadržitelnými vlnami smíchu. Všichni tři šťastlivci se na okamžik zastaví a po pár vteřinách ticha přichází rozechvělá odpověď jednoho z nich: "Ano, má to tady bejt."

Směju se ještě teď, a to tak, že jsem rozvibroval vánoční stromek nad sebou a jedna z čokoládových ozdob mi spadla přímo na čumák. Ať žije rok 2024!


Váš kocour Barney